Dalsi prostredky kubanske verejne dopravy


Riksa



















Metrobus do ktereho se vejde az 500 lidi
















Pan na osliku














Ja na kole




Traktoru se bohuzel dosud prilis na Kube nevyuziva

KUBA (110 000km2, 11 mil obyvatel)

…letenka koupena, slíbené volno, kufry sbaleny, nastudovaný průvodce, našetřené peníze pečlivě uschované

24.12. - Prijezd

Ráno se probudím na letadlo, a tak mě napadne: proboha! co když potřebuji na Kubu vízum! Ještě k tomu česka narodnost…bleskove zkontroluji internetove stranky a stoji to tam cerne na bilem: „Obcane České Republiky potrebuji ke vstupu na Kubu vizum.“ No nic, kdo vi, kolik penez tedy padne na uplatky celnikum. V metru mam sraz s Lukaszem, ten si na vizum samozrejme také ani nevzpomel, ach jo, chlapy.

Na letisti nas ovšem ceka zachrana, turisticke vizum totiž potrebuji uplne vsichni cizinci a da se na letisti koupit za $ 15.

Let z Mexika City do La Habany trva 2 hodiny plus 1 hodina casovy rozdil. Po pristani nas jiz v tubusu pripravenem pro vystup z letadla prekvapila matne znama zatuchla vune, jako v dome za starych casu.

Havanske letiste jsme prosli bez problemu, ale byli jsme velmi radi, ze jsme si nedali zavazadla do check-in, jelikoz zastup lidi u okenka na ztracena zavazadla nebyl maly. Také jsme si hned smenili peníze na mistni bony – konvertibilni pesa. Kuba ma totiž podobne jako u nas driv 2 meny. Narodni menu, kterou mohou platit pouze Kubanci a menu konvertibilni, která je nastavena silnejsi nez americky dolar a pokud si ji chcete koupit s dolary, nauctuji vam 10-ti% komisi. Toto opatreni nas neprijemne prekvapilo, jelikoz nam v Mexiku komentavali, ze na Kube jsou třeba dolary. Nastesti jsem sebou mela mexicka pesa i eura, takze jsme na smene snad tolik neprodelali. Další uvitani turistu je v podobe taxi do La Habany, kteří si uctuji $20. Zeptali jsme se tady jiné dvojice, zda mají stejnou cestu, a usetrili jsme tedy alespon castecne. Také se nam podarilo hned z letiste sehnat ubytovani, mila pani u informacniho stanku okamzite zatelefonovala a domluvila nam nejlevnejsi ubytovani primo v Centru. Po ceste z letiste jsme spatrili první propagandisticke billbordy oslavujici 49. vyroci revoluce, hrdiny rezimu a povzbuzujici hlasky Fidela jako napr. „Vamos bien“, coz znamena je nam dobře, jde nam to.

Taxi nas zavezl k domu, kde jsme měli bydlet a při vystupovani z auta jsme malem zakopli o mrve kotatko lezici na ulici. Pach ulice mi vůbec moc prijemny nebyl. Nadherne kolonialni patrove domy v naprosto ubohem stavu s vlajicim pradlem na snure vsude kolem. Pohled na nas dům nas trochu uklidnil, byl novejsi, a mel 10 pater, coz znamenalo vetsi klid od rusne ulice, kde vsichni poslouchaji velmi hlasitou muziku. Nas pokoj byla také uleva, jelikoz se v nem nachazelo vse, co je zapotrebi k poklidnemu spocinuti znaveneho turisty vcetne ciste koupelny s teplou vodou.

Po vzbaleni jsme se konecne mohli vydat do havanskych ulic na stedrovecerni veceri. Nase bytna vypadala, ze Vanoce neslavi, a počet lidi na ulici nas také utvrzoval v tom, ze lide tu moc svatky neslavi. Vzdyt volno 25. 12. zde zavedli teprve před par lety při navsteve Jana Pavla II. Najit ovšem slusnou restauraci v poloosvetlenych ulicich při první vyprave se ukazalo jako narocny úkol. Skoncili jsme tedy u venkovni restaurace/stanku s mistnim typickym jidlem Congri se smazenym kuretem. Congri je smes ryze a cernych fazoli, které obarvy ryzi na fialovo. Také se mu říká Krestane a Maurove. Po veceri se nam podarilo najit i bar s zivou muzikou, kde jsme si vychutnali po narocnem cestovani mistni pivo.

25.12. – La Habana -Centro

Druhy den jsme se probudili do krasneho rusneho rana. Pohled z koupelny z 9. patra na strechy Havany byl ohromujici. Ackoli se domy ve verejnem vlastnictvi hrouti, město je plne zivota. V planu bylo projit část města zvanou Centro Habana. Jeho hlavnimy symboly jsou Capitolio, které vypada jsou Washingtonsky Capitol a byl zde postaven ve 20. letech. Na namesti kolem se nenachazi skoro nic, jen několik zastavek autobusu a metrobusu (které taha kamion a ma kapacitu 300-500 lidi) a mistnich deti hrajici baseboll ci jezdi na koleckovych brusli po mramorovem chodniku. Od Capitolia vede ulice Paseo de Marti. Ulice v La Habane mají bud jmeno, nebo cislo. Komunisticky rezim všechny puvodni jmena

ulic prejmenoval po narodnich a cizich revolucnich hrdinech, ale pokud se zeptate nekoho mistniho na ulici pod timto novym jmenem, opravdu nebude mit tuseni. Nikdo si na nova oznaceni za 50 let nezvykl. Podel Paseo de Marti (Jose Marti byl něco jako kubansky Lenin / otec revoluce; na ulici se doptate pod jmenem Prado) se nachazi několik hotelu, které jsou opravene a Museum revoluce. Ulice usti az na nabrezi Malecon, které omyva Atlanticky ocean a ze ktereho je videt moderni část města Vedado a přes habanskou zatoku lezi pevnost la Cabana a socha Jezise.

Toto nabrezi byvalo velmi zive a

krasne, nam ale pripadalo dost opustene, potkali jsme akorat poulicni muzikanty cekajici na vyfoceni se s kolemjdoucimi turisty a rybare lovici ryby ve vode znecistene olejem. Prosli jsme několik ulic stranou turisticke zony. Klasika – neudrzovane domy, muzika, riksi. V Habane totiž nikdy nejsou zacpy ani kolony aut. Vidite spoustu americkych aut ze sedestatych let, ktere slouzi jako colectivos – taxiky s pravidelnou trasou. Další generaci havanskeho automobiloveho parku jsou ruske Lady a polske Fiaty (videla jsem dokonce i jednu Skoda MB). Ty jsou pravdepodobne v soukromem vlastnictvi Kubancu. A pak tu jezdi i par modernich aut (Pequeot, VW, Citroen), které ovšem slouzi jako taxi pro turisty. Cizinci totiž do mistnich autobusu ani colectivos nesmi. Také je nesmi vzit mistni riksa – bicitaxi, zakazuje to zákon asi 2 roky stary. Nahrazkou jsou Coco-taxi, něco jako motorka se tremi koly.

Malo automobilistu však neznamena cistsi ovzdusi. Stara auta, ruske autobusy a nakladni auta bez katalizatoru jezdici na jakousi nahrazku benzinu vypousteji dymy jako parni lokomotiva.

Vecerni prochazku po Maleconu nam prerusila tropicka bourka, rozhodli jsme se proto najit utociste pod stany jedne restaurace. Všechny stoly jiz byly obsazene, jedna dvojice nam však nabidla prisednout si k nim. Byli velmi pratelsti, vypraveli nam o mistnim 1. maji, kuchyni, obycejnem zivote, o situaci u nas, o nemoci Fidela, kvuli které zrusili mistni karneval a pozvali nas na pristi den k sobe domu na veceri. Protože jsme chteli na prespristi den z La Habany odjet, pozvali jsme je tedy na Mojito a na veceri ještě tentyz den. Lukaszovi pomohli sehnat krabici doutniku za $ 50. Mistni nejznamejsi znacka se jmenuje Kohiba a kouri ji i Fidel. Delnici v tovarne vydelavaji $ 15 mesicne a jedna krabice s 25 doutniky se prodava za 300 Eur. Proto si delnici nosi doutiky domu, a také krabice a ochrane znamky, aby je pak mohli na ulici prodat turistum levneji. Lukasz se rypave zeptal, jestli to jako kradou, coz pochopili jako vtip a souhlasili, ze vlasnte ano J

26.12. – Havana Vieja

Jelikoz je v tropickem podnebi třeba hodne pit, kazde rano nas cekal nesnadny úkol najit obchod s balenou vodou v 1,5 lahvi ($ 2). Tento den nam to trvalo 2 hodiny. Teda vcetne pulhodinove fronty v bance na smeneni penez. Hustota obchodu je tak 1 na 1 blok domu a to jsme nevideli zadne odevy, zelezarstvi, obuv, pekarnu …az na jednu obchodni ulici. A fronty tu jsou téměř před kazdym obchodem, zvlaste se znackovym zbozim.

Pak jsme měli v planu jit na autobusove nadrazi. Protoze se však nachazelo docela daleko, vratili jsme se jinou cestou – postrani ulici na stanoviste coco-taxi. V tom na me cosi skocilo a snazilo se mi strhnout fotak, který jsem mela přes rameno nestrezene na zadech. Kriminalnikovi se však jeho umysl nezdaril a se zakletim zmizel tak rychle, jak se vynoril. Ackoli se o Kube říká, ze je velmi bezpecna, po této zkusenosti me uz chut poznavat skryta zakouti Habany trochu presla.

Na autobusovem nadrazi nas v cestovni kancelari oslovil mlady muz, ze uz sice není místo v autobusu, ale ze poskytuji taxiky za stejnou cenu s vyzvednutim v miste bydliste. Takoveto obchody za provize tvori docela pohodlnou sit pro turisty, pro které je to vyhodne také, jak zminim v nasledujicim textu.

Z nadrazi jsme presli na Namesti revoluce, kde Fidel Castro recnil az k 1,5 milionu davu Kubancu. Jelikoz na tomto namesti není zadny stin, musí to byt dost utrpeni. Na konci namesti je znamy obrazec Che Guevary s napisem „Hasta la Victoria Siempre“ (vždy az do vitezstvi). Jako tribuna namesti slouzi socha Jose Martiho s vyhlidkovou vezi a museem. Za pomnikem je ustredi sekretariatu Kubanske komunisticke strany CPP. Zde ma i oficialni kancelar Fidel, ale jeden Kubanec nam řekl, ze kde je jeho skutecna kancelar nikdo nevi. Také nikdo nevi, v jake nemocnici lezi a v jakem stavu se nachazi. Neprozirave jsem si chtela pomnik fotit z mista, kde byly hlidaci budky vojaky, kdyz me jeden z nich chtel poslat pryc, ze tam stat nemuzu. Tak jsem mu odpovedela ze ahorita (spanelsky hned, ale je to hodne neurcite) uz jdu, coz ho ocividne rozcililo a kolemjdouci kubanec me poradil, ze s tema se radsi bavit nemam J

Odpoledne jsme se vypravili na prohlidku ctvrti Habana Vieja – Stara Havana, coz je nejturistictejsi část města. Po tom vsem upadku, co jsme videli v Centru, nas prekvapili opravene domy podel hlavniho Boulvaru s jednim obchodem vedle druheho, restaurace a bary, suvenyry, plne turistu opalenych z plazi z Varadera. Ve Stare Habane je několik skvostu: Plaza de las Armas, namesti Frantiska z Asissi, Stare namesti a namesti s katedralou. Všechny jsou jako vymalovane, s nadhernymi kamenymi kostely ze 16. stoleti, sprezenimi s konmi a restauracemi se stoly venku. Před katedralou cihaji na cizince mulatky v tradicnich africkych pestrobarevnych satech k foceni za 1 peso. Stary Kubanec ci Kubanka pokurujici obrovsky doutnik si také rekaji o 1 peso.

Vecer jsme se s mirnymi obavami vydali na navstevu k nasim kubanskym pratelum se ctvrthodinovym zpozdenim. Kupodivu Kubanci jsou ale opravdu dochvilni, cemuz se opravdu po mexicke zkusenosti tezko veri. Vstoupili jsme do klasickeho kolonialniho domu, v první mistnosti naprosto chybel nabytek a v mistnosti 4x4 metry, kde naši znami spali, stala manzelska postel, nocni stolky, dve velmi stara kresla, tyc na ramynka s oblecenim, botnik, ruska lednice a ruska televize. Strop těchto domu je skoro 5 metru vysoky, nektere rodiny si je proto prehrazuji i na 2 mistnosti. Pani, se jmenovala Myladies, mela 39 let a byla babickou (první dite v 15 letech, vnucka byla uz 5 let stara). Walter, jeji manzel, mel jedno dite s Italkou, které zije v Italii. Usadili nas k televizi ve které bezela mexicka telenovela s reklamama napr. i na americky Walmart. Cele rodiny tu skoro vsechen volny cas sleduji televizi. Je jich tu asi 5 kubanskych, dále mají prijem z Mexica a Venezueli nebo americkou CNN ve spanelstine. Mezitim nam manzel jedne z dcer pripravil michanz koktejl Daiquiri a prostrel se stul v te mistnosti bez nabytku. Je pry tezke sehnat v Havane nabytek. Myladies mi prozradila, ze krasny ubrus na stole koupila pod pultem v jednom obchode s bonama (konvertibilni peso) za narodni menu. Jidlo nam pripravili vyborne, Congri, kousky hoveziho (na Kube se nesmi zabijet kravy), brambory a salat. Walter, který pracoval jako ridic bicitaxi (byvaly boxer) nam nabizel projizdku po Vedadu, to jsme ale nakonec neprijali kvuli tomu zakazu.

27.12. Trinidad

Rano nas presne na minutu vyzvedl taxikar, a s další dvojici Noru jsme stravili 4 hodiny na ceste do mestecka Trinidadu na jiznim pobrezi. V Trinidadu nam taxikar hnedka nabidl ubytovani u svých pribuznych, ale jelikoz měli plno, zavolal nekomu jinemu a taky nas tam hned odvezl. Ubytovani to bylo opet pohodlne a pekne, ale obzvlaste privetivost hostitelu nas potesila. Pomalu jsme se naucili Kubancum duverovat. Zacnou vam velmi spontane nabizet spoustu věci, ale když clovek nevi, jestli za to něco chce nebo proc to dela je tezke poznat. Nastesti jsme se s naší spanelstinou vsude dorozumeli a byli schopni vsem nalezite vyjadrit diky.

Novy bytny nam nabidl domaci stravovani, které nam velmi zjednodusilo život, jelikoz volba mezi pizzou a smazenym kuretem opravdu není jednoducha a také nam zapujcil mapu mistnich hor. Vylet do hor nas zaujal, a on nam hned zaridil taxi na rano.

Ještě tentyz den jsme se vydali na prochazku Trinidadem a nemohli jsme uverit svým ocim. Krasne malebne mestecko, vse opravene a ciste, samoobsluhy s potravinami. La Habana i Trinidad jsou města Unesco, ale pece o tyto pamatky je nesrovnatelna. Trinidad je vylozene turisticke stredisko a vsichni obyvatele z cestovniho ruchu zijou. Poskytuji sluzby, ubytovani, vyrabeji suvenyry, doutniky, hraji v kapele, popr. zebraji. Trh s mistnimi suvenyri je opravdova pout a po vecerech se kona spousta kulturnich akci.

Vecere v domacim prostredi byla naprosto vynikajici a tak jsme domacim téměř blahorecili. Trapenim se však pro mne stala nasledujici noc, ponevadz me zaskocil cestovatelsky prujem a tak jsem vybalila drahocene lekarskeho uhli (na Kube se prakticky leky sehnat nedaji, proto zde doposavad preziva Santeria / kubanske woodoo, jehož knezi poskytuji prirodni medicinu).

28.12. – Vodopad a plaz

Rano jsem se presto s ostatnima vydala na vypravu do horskeho destneho pralesa se zasobou uhli a toaletniho papiru ( v pruvodci Kuby, který jsem nasla v mem pokoji jsem se docetla, ze kubanske zachody jsou vetsinou bez papiru a bez prkynka a obcas netece voda, proto jsem si sebou toaletak zabalila a zaroven jsem na Kube pochopila, proc moje mamka sebou do dneska vsude vozi toaletak J)

Taxikem jsme dojeli po serpentynach az do vesnice v horach uplne zahalene v mlze. Tam jsme vystoupili, zaplatili $ 7 na udrzby cesty (zdaleka nevypadala udrzovana) a po uzke cesticce jsme setupovali pralesem az k nadherne kaskade vodopadu, pod niz se nachazela prirodni nadrz asi 20x10 metru. Ja a Norka jsme se prevlikli do plavek a skocili jsme do naprosto ledove vody, která pro nas byla v dusnem horkem počasí ozdravnou lazni. Další lazen se konala po vystupu nazpet, kde stoji na konci cesty palmova chatrc s barem a osvezujim mojitem. Stary barman v tradicni kosili nam mezitim vypravel, ze mistni sedlaci pracuji v druzstvu, pestuji kavu a tu prodavaji státu...

Aby koupani nebylo malo, odpoledne jsme si pujcili 2 stara kola a doslapali asi na 15 km vzdalenou plaz Ancon u Karibskeho more. Byla to parada, stare zelezo s tvrdou sedackou, ale prijemna změna od taxiku, letadel…(v La Habane samozrejme není metro). Nafotili jsme si par obrazku s palmama, bilym piskem a modrozelenym morem a ja se ho vydala okusit na vlastní kuzi. Nadherne tepla voda, ale s bosyma nohama me dno pichalo jako jehlicky. Tak mi doslo, proc mi na parkovisti nabizeli bryle na potapeni, dno totiž bylo porostle koraly, a ty co jsou zkamenele teprv jenom na pul jsou velmi ostre a slapat po nich je samozrejme hrich.

A pak uz byl zapad slunce, další fotozabery a rychle zpatky slapat domu, nez se uplne setmi. Ale ouvej, moje kolo kaput, slapu slapu a nic. 15 km bychom do tmy nezvladli ani s Favoritem, natoz pesky. Nastesti jsem zahlidla autobus jedouci k hotelu, tak jsme utikali na hlavni cestu, abychom ho cestou nazpatek stopli, protože jsem myslela, ze je to mistni beach-bus. Tak uz prakticky po tme jsme ho chytli, ale nebyl to beach-bus, ale autobus vezouci kanadske turisty na letiste. Nastesti byl jenom z polovicky plny, takze ochotne soupli nase kola do kufru a my jsme na palube s air-con pokecali s Kanadanama a zazitcich na Kube. Pro me nepochopitelne však stravili svou tydenni dovolenou v balicku na plazi a v malebnem Trindadu, aniz by si zajeli na vylet do blizouckych hor (ale co, aspon tam zatím není tolik turistu), ale nepodivali se ani do La Habany. A bez znalosti spanelstiny se podle me o zivote na Kube nedozvedeli vůbec nic…(i když Kubanci zakladni zasobu anglickych obchodnich slovicek ovladaji vetsinou dobře)

Kazdou vypravu je třeba zakoncit jednim Mojitem a poslechem zive hudby v baru, a na Kube si to muzete doprat opravdu vsude.

29.12. – Cabaret Nacional

Rano jsme si vyhradili na nakup suvenyru, obed v paladaru – to jsou mistni soukrome restaurace primo doma u nekoho, je to levnejsi a cerstve jidlo. Nemaji zadne reklamy, kucharky si vas odchytnou primo na ulici. Z těchto soukromych aktivit se musí samozrejme platit dost vyskoke dane – z ubytovani v soukromi, stravovani v soukromi i z prodeje suvenyru. Ty rodiny s tim mají docela spoustu papirovani.

Taxika nazpatek do La Habany jsme také sehnali na ulici, opet za stejnou cenu jako autobus. Taxikar se nam však snazil nauctovat o 5 pesos vic, ty jsme mu však nedali a při vchazeni do domu nam zase jeden stary muz podrzel dvere a chtel za to také 1 peso, pry ze tam pracuje. Tak jsme mu podekovali za laskavost a sli dal J

Vecer jsme se opet posilnili pizzou v restauraci a pote jsme navstivili Cabatet Nacional. Vystoupeni tanecnic okouzlilo hlavne Luksze, kubanky hodnotil velmi pozitvne. Ani se nedivim, všechny nosi minisukne a tricka miniaturnich rozmeru. Kubanska společnost je velmi ruznoroda. Spanele, kteří sem prisli, prinutili pracovat všechny domorode obyvatele na plantazich a tezka práce a evropske nemoci je zahubily. Potom sem dovezli africke cernochy. Proto se zde vidi lide od blondynek přes mulaty s modryma ocima az po uplne cernochy. ( V Mexiku jou charakteristiky puvodnich obyvatel mnohem znatelnejsi – nizky vzrust a sneda plet).

Cisnik, kterého jsme pozadali o ucet, se nas neobtezovat zeptat, co jsme pili a jenom nam hodil cenu $32; spravna cena byla $16). Pak řekl $29, pak jsme mu teda rekli, co jsme pili tak to snizil na $19.50 a pak na $18. Tak to uz jsme se na nej vykaslali, dali jsme mu je a adios J

30.12. - Vinales

Puvodni plan vstavat po kabaretu v 7 rano zhatilo to, ze jsem zapomela, ze mam na telefonu mexicky cas a tak jsme se krasne vyspali az do 8, kdy uz jsme měli byt na nadrazi. Tam se nam nastesti ještě v 9 hodin podarilo najit neoficialni taxi (cehoz jsem si hned nevsimla) a usmlouvat cenu z $ 80 (prej je to do kopce) na $ 60 i se zpatecni jizdou. Kazdopadne ridic byl dost divnej a když jsem odhalila, ze je to taxi neoficialni, a ze kdyby nas chytla policie, tak jim proste ani spanelsky nenamluvim, ze nejsem cizinka a zustali bychom trcet kdovi kde.

Dalsim fenomenem kubanskych silnic jsou zastupy lidi podel nich, kteri cekaji, az je někdo sveze. Kdokoli ma auto, nabidne volne místo tomu, kdo ho potrebuje, to je podle me socialismus. Kazdopadne na Kube mají několik dalnic, a s tak malo auty se po nich frci bezchybne.

Vinales je kubansky narodni park Unesco, a vyznacuje se pahorky, které vycuhuji z krajiny jako velbloudi hrby. Udajne je tam taky nejvetsi borovicovy les Kuby, ten jsme ale asi nejak prehlidli ;)

S odporem k turistickym autobusum jsme se rozhodli chodit pesky, protože pujcovnu kol ve vesnici nemeli, na mopedy jsme uz nemeli peníze a Lukasz nerad jezdi na koni. Po kratkem bloudeni jsme konecne nasli cestu, když v tom za nama jede tradickni kubansky dopravni prostredek – konsky povoz. Pan nam nabidl odvoz, takze jsme hned naskocili a ujizdeli si. Mezitim nam povidal, kde pracuje, o sve rodine a ze se musí stavit doma. Pak jsme zabocili k nemu domu, kde nam ukazal svoje 2 deticky, pani, provedl nas svým opravdu prostym obydlim a chlivekem s prasaty. Nakonec nas obdaroval kazdeho dvema banany ze sve zahrady. Tyto banany prirozene uzraly na palme a tak vyborny banan jsem nikdy v zivote nejedla. Chutnal něco jako s prichuti lesni boruvky, která je vlastne taky jednim z nejprirozenejsich plodu.

Nasedli jsme zpatky na valnicek i s deckama a dovezli nas az ke skalam. Tam jsem jim dali naše susenky, 5 pesos a byli jsme ohromne pysni na nas další dopravni prostredek J

Na skale bylo namalovane jakesi dilo pod nazvem Teorie evoluce, které mi prilis umelecke nepripadalo, zato v mistnim palmovem baru nam k mojitu podali lahev s rumem, abychom si primo nalili podle gusta, proste idylka. Pote jsme se uz po vlastnich vydali po cesticce pro kone udolim mezi tema kopeckama, az jsme po 8 km v nadherne prirode s tabakovymi poli a cukrovou trtinou vysli opet na druhem konce vesnice. Tam jsem potkali par mistnich decek a oráče s dvouma jakama, ktereho jsem se opet zvedave optala na zpusob jeho zivobyti a on, jestli se u nas uz mame lepsi. Je docela tezke nekomu takovemu rici, ze ano. Kdo vi, jak dlouho si budou muset na skutecnou zmenu pockat.

V mistnim obchudku jsem si koupila balicek tradicni kubanskou kavy a pak uz jsme zase nasedli do naseho „taxi“ (před Havanou je na dalnici osvetleny usek s hlidkou, která nahodne kontroluje auta). Za poslední pesa jsme se dopravili az domu a byli jsme radi, ze nam pani domaci vymenila ještě nejake dolary za pesa (uz byl vikend). Vecer jsme tradicne vyrazili hledat zivou muziku a tentokrat jsme narazili na klasickou hudbou pro turisti na namesti před katedralou. Byl to ovšem hodne spatny playback Andrea Bocelliho a dalsich svetovych tenoru J. Nicmene jsme si tentokrat netradicne objednali Pina Coladu, která byla opravdu nejchutnejsi, jakou jsem kdy pila.

31.12. Muzeum revoluce, odlet

Poslední den jsme se rozhodli venovat cinnosti, které jsme se doposud vyhybali, a to navstevou muzea a zvolili jsme to hlavni z hlavnich – Museum revoluce. Ještě před vstupem jsme si koupili od kamelota novinovy vytisk Granma / mistni rude pravo. O Bushovi jsem se v Granma docetla, ze byl zvolen nejhorsim clovekem roku a ze jeho pes ma internetovou stranku. Popravu Saddama Husaina pouze komentovala.

V muzeu mají zdokumentovany opravdu každý detail revoluce vcetne objektu, a osobnich potreb revolucionaru. Za jejich zhlidnuti zaplatite $5. Prubezne s nami se pohybovala skupinka s kubanskym pruvodcem, který velmi vasnive hovoril a statecnosti Kubancu v boji o celosvetovy mir v cele Latinske Americe, v Agole, v Namibii, a Kambodze, proste vyjmenoval skoro cely svet. Tak jsme si rikali, ze by se tim ani chlubit nemeli. Che Guevara je tu samozrejme po Fidelovi 2. nejvetsi hrdina a kult (byl zavrazden v 39 letech v bolivijskych horach při boji proti imperialistum), ale muj nazor je ze nadelal vic skody v mezinarodnim meritku jak Fidel na svoji rodne Kube.

Muzeum také dokumentuje utoky americkych agentu CIA na kubanska prasata, tabak a deti smrtelnymi viry nemoci. Vedle muzea je zasklena yachta Granma, se kterou se Fidel se svymi vernymi kumpany vylodil na pobrezi Kuby, aby ji zbavil diktatorskeho rezimu prezidenta Batisty; tank a letadlo, které bojovali v Zatoce svini, několik sestrelenych casti americkych letadel, které narusili kubansky vzduzny prostor a 2 predelany traktory na tank.

Obvykle 3 hodiny na letisti před odletem se nudite prochazenim duty free shopu nebo si ctete. Na letisti Jose Marti Internacional v Havane tento cas však akorat zuzitkujete na vystani si 6 front. Ta první nejdelsi je na check-in. 6 prapazek, 2 pracuji, 1 kouka. Pak se divite, co jste to vlastne platili za letistni poplatky, které jste platili při nakupu letenky, když se dozvite, ze tady musite zaplatit dalsich 25 pesos. Takze druha fronta je na smenarnu, protože spravny turista utrati vse, ze…ve treti fronte tedy odevzdate asi priblizne $30 dolaru za nalepku a razitko a postupujete do dalsiho kola na celnici. Odevzdate vizum celnikum v budkach, kde neproklouzne ani mys a pata fronta je na skanovani zavazadel. Mimochodem american, který by se chtel podivat na Kubu, tak snad muze ucinit jedine prestupem přes jiny stat.

Na terminal jsme se dostali akorat na nanalodovaci cas, uz tedy jen pomalu postupovat ve fronte na trhani lisku a usednout pohodlne do letadla. Nazpatek do Mexika jsem se zacala tesit uz v pulce tydne, když mi zacala chybet sit obchudku Oxxo, které je otevrene 24 hodin a clovek si tam muze koupit cokoliv kdykoliv. Také najist se v pekne restauraci s sirokym vyberem jidel jsem po všech mych pracovnich cestach zacala silne postradat.