Den 8.

To by samozrejme nebylo, abychom se na alespon jednu sopku nevydali. U cestovni kancelare, snad jedine otevrene o svatcich, jsme si zajistili odvoz, i kdyz nas moc nepotesili odjezdem v 6 rano (po predchozi temer probdele noci). Ale co, na hory se musi rano, to vi preci kazdej dobrodruh :)

Takze jsme vypadli z naseho predrazeneho hotelu i bez snidane, nastesti jsme si tam mohli nechat batoh, a ujizdeli si smer sopka Pacaya, jedina aktivni ze sopek kolem Antiqua. Po silnicce z vulkanickeho materialu jsme se vysplhali az ke stredisku narodniho parku, kde se nas ujal pruvodce. 3 kilometry do docela strmeho kopce usnadnovaly spoute damam konske taxiky. Ostatni, kteri sli po svych, klickovali mezi konskym trusem a doufali, ze neuklouznou :). Mimochodem se nam take dostalo varovani, ze kdo nema poradne boty, bude z nich mit barbeque.

Pruvodce nam ukazoval spoustu zajimavosti vulkanicke cinnosti, ruzne barvy sopecneho popela, podle ktere se pozna, ze ktere sopky sem popel pri vybuchu dopadl. Porovity material erodovane lavy zase pomaha uchranit rokniky pred sesuvy pudy, jelikoz vodu pri hurikanech rychle propusti. Naopak se ale rychle odnesou ziviny z hornich casti, a slouzi proto predevsim jako pastviny. V urodnejsim dolnim pasmu se pestuje predevsim kava a kukurice.

Vysokym lesem jsme mezitim vystoupali do krovinateho pasma a az na uplnej golfovej travnicek, kde nas prekvapil uzasny pohled na hlavni krater sopky . Cela spicka byla tvorena cernymi ztuhlymi proudy lavy a vychazel z ni dym. Na jednom miste bylo videt 2 proudy vytekajici zhave lavy a diky efektu vzduchu, ktery lze mimochodem take videt na letnim ohnickem nam bylo jasne, ze pod ztuhlou lavou to asi bude docela zhave. Mysleli jsme proto, ze zde cesta konci, ale pruvodce se rozbehl dal po drolici se lave pod nohama, s poznamkou, ze tekuta lava je 5 metru pod nami. Takze jsme se skrabali dal, s cilem dostat se bliz vytekajici lave. Pripadali jsme si jako v saune, a pruvodce, ktery cestou posbiral par sucheho chrasti, ho polozil do jedne skuliny a klaciky se okamzite vznitily. Podrazky mych sandalku se zatim drzely, ale stejne jsem se nemohla zbavit pocitu, ze citim palici se gumu. Kousek od nas se mezitim sesunul kus svahu, kde lava take zatim jeste neztuhla. Po asi 300 m se pruvodce konecne zastavil, ze jit dal uz je presprilis riskantni. Temer pod vrcholem jsem ale zahledla dobrodruhy jak se splhaji dal. Docela adrenalin, kdyz se svah muze kdykoli utrhnout jako zhava lavina.

Cesta nazpatek probehla klidne, jeste narvanejsim skolnim autobusem zpatky do Guatemala City, konecne normalni hotel, a posledni vysilujici vstavani ve trictvrte na ctyri rano na letadlo smer La Ciudad de Mexico.