30.12. - Vinales

Puvodni plan vstavat po kabaretu v 7 rano zhatilo to, ze jsem zapomela, ze mam na telefonu mexicky cas a tak jsme se krasne vyspali az do 8, kdy uz jsme měli byt na nadrazi. Tam se nam nastesti ještě v 9 hodin podarilo najit neoficialni taxi (cehoz jsem si hned nevsimla) a usmlouvat cenu z $ 80 (prej je to do kopce) na $ 60 i se zpatecni jizdou. Kazdopadne ridic byl dost divnej a když jsem odhalila, ze je to taxi neoficialni, a ze kdyby nas chytla policie, tak jim proste ani spanelsky nenamluvim, ze nejsem cizinka a zustali bychom trcet kdovi kde.

Dalsim fenomenem kubanskych silnic jsou zastupy lidi podel nich, kteri cekaji, az je někdo sveze. Kdokoli ma auto, nabidne volne místo tomu, kdo ho potrebuje, to je podle me socialismus. Kazdopadne na Kube mají několik dalnic, a s tak malo auty se po nich frci bezchybne.

Vinales je kubansky narodni park Unesco, a vyznacuje se pahorky, které vycuhuji z krajiny jako velbloudi hrby. Udajne je tam taky nejvetsi borovicovy les Kuby, ten jsme ale asi nejak prehlidli ;)

S odporem k turistickym autobusum jsme se rozhodli chodit pesky, protože pujcovnu kol ve vesnici nemeli, na mopedy jsme uz nemeli peníze a Lukasz nerad jezdi na koni. Po kratkem bloudeni jsme konecne nasli cestu, když v tom za nama jede tradickni kubansky dopravni prostredek – konsky povoz. Pan nam nabidl odvoz, takze jsme hned naskocili a ujizdeli si. Mezitim nam povidal, kde pracuje, o sve rodine a ze se musí stavit doma. Pak jsme zabocili k nemu domu, kde nam ukazal svoje 2 deticky, pani, provedl nas svým opravdu prostym obydlim a chlivekem s prasaty. Nakonec nas obdaroval kazdeho dvema banany ze sve zahrady. Tyto banany prirozene uzraly na palme a tak vyborny banan jsem nikdy v zivote nejedla. Chutnal něco jako s prichuti lesni boruvky, která je vlastne taky jednim z nejprirozenejsich plodu.

Nasedli jsme zpatky na valnicek i s deckama a dovezli nas az ke skalam. Tam jsem jim dali naše susenky, 5 pesos a byli jsme ohromne pysni na nas další dopravni prostredek J

Na skale bylo namalovane jakesi dilo pod nazvem Teorie evoluce, které mi prilis umelecke nepripadalo, zato v mistnim palmovem baru nam k mojitu podali lahev s rumem, abychom si primo nalili podle gusta, proste idylka. Pote jsme se uz po vlastnich vydali po cesticce pro kone udolim mezi tema kopeckama, az jsme po 8 km v nadherne prirode s tabakovymi poli a cukrovou trtinou vysli opet na druhem konce vesnice. Tam jsem potkali par mistnich decek a oráče s dvouma jakama, ktereho jsem se opet zvedave optala na zpusob jeho zivobyti a on, jestli se u nas uz mame lepsi. Je docela tezke nekomu takovemu rici, ze ano. Kdo vi, jak dlouho si budou muset na skutecnou zmenu pockat.

V mistnim obchudku jsem si koupila balicek tradicni kubanskou kavy a pak uz jsme zase nasedli do naseho „taxi“ (před Havanou je na dalnici osvetleny usek s hlidkou, která nahodne kontroluje auta). Za poslední pesa jsme se dopravili az domu a byli jsme radi, ze nam pani domaci vymenila ještě nejake dolary za pesa (uz byl vikend). Vecer jsme tradicne vyrazili hledat zivou muziku a tentokrat jsme narazili na klasickou hudbou pro turisti na namesti před katedralou. Byl to ovšem hodne spatny playback Andrea Bocelliho a dalsich svetovych tenoru J. Nicmene jsme si tentokrat netradicne objednali Pina Coladu, která byla opravdu nejchutnejsi, jakou jsem kdy pila.