Fotky ze sobotni prezentace a party.
1. Nove praktikantky
2. Ja a Jorge Aranda
3. Ja a dalsi Aiesekari

JAK SE PROPLEST V MEXIKU CITY...

První setkani s mexickou dopravou pro mne bylo na letisti, které vypadalo uplne normalne. Z letiste jsme si vzali taxi, které nam privolal nejaky muzik za 20 pesos. (1 peso = 2 koruny). Jizda po 4 proudove preplnene silnici probehla docela klidne, zarazily me az reduktory rychlosti v obytnych ctvrti, které se malokdy daji prejet bez skrabnuti o podvozek auta.

Druhy den jsme vyrazili něco nakoupit do Walmartu autobusem MHD, které jsou o něco vetsi nez dodavka a jizda stoji 2,50 pesos. Natesnali jsme se na schudky k ridici, který kasiruje rucne při plne rychlosti a prekvapilo me, ze zde neplati konvence, ze mladsi pousti sednout si starsi. Tyto autobusy sice jezdi po dane trase, mapa ovšem neexistuje, casovy plan také ne. Mají pouze napsano na dverich kudy projizdeji, coz cizinci nerekne.

Dalsim a asi nejrychlejsim dopravnim prostredkem v Mexico City je metro. Ma 9 linii (Berlin jich ma přes 30 + rychlodrahu), a je cele z mramoroveho kamene. Jezdi často, presto je problem se ve spicce do nej nacpat (zkusenosti z ranni spicky mam ještě před sebou). Jednou nas bohuzel uz zklamalo. Vzhledem k tomu, ze je obdobi destu, každý den sprchne, nekdy méně, nekdy vice. Tehdy ale prselo tak silne, ze se metro muselo zastavit na hodinu a pul. Nam zbyvala jedna stanice, tak jsme dosli pesky, ale jinak chodit pesky smysl nema. Vecer jsme pak sli porad za obrovskeho lijaku tancovat salsu a ulice byly uplne zalite vodou (mam podezreni, ze tu nemaji kanaly). Jizda metrem stoji 2 pesa, jizdenky se kupuji u okenka a před vstupem se strci do turniketu, kterým se pak projde. Tento systém se mi libi, protože člověka nelaka jizda na cerno, a nemusi opatrovat zadne jizdni doklady z obavy před revizorem. Ještě zajimavosti je, ze metro tu jezdi na kolech. K metru patri Metrobus, ten ma jenom jednu trasu. Vlaky tu prakticky nejsou, dalkovy autobusy mají ale byt v pohode.

Co se tyce stavu vozoveho parku mexicanu, opet jsem byla velmi prekvapena. Krome toho, ze tu jezdi spousta starych Brouku taxiku, je vetsina aut novych a v dobrem stavu a na parkovistich nenachazim fleky od oleje jako před supermarkety u nas. Cele město je propleteno velkymi silnicemi, pro me jako pro chodce je to však horsi. Prechody pro chodce na nich prakticky nejsou, lide prechazi, když maji na krizovatce protijedouci auta cervenou. Velkou vyhodou tady ale jsou pro chodce prave reduktory rychlosti, protože je prechod pro chodce vetsinou namalovan na nich, takze ridic musí vždy zpomalit.

K doprave bych ještě pripojila zminku o popelarich, kteří jezdi v naší ulici (nevim, jestli se to takto dela v celem meste). Jeden popelar jde napred a zameta chodniky, na které přes den napadne spoustu listi a kvetu ze stromu a za nim jde druhy, který před sebou tlaci karu. Na ni je sud na smeti a zbytek kary je ovesen plastovymi taskami, které lide nechavaji za vratkama. Musim ale rici, ze az na autobusove nadrazi je vetsina ulic cista a nesmrdi.

Bydleni

Bydlim s ostatnimi praktikanty v dome, kde nas je 8. Mame tady 4 koupelny, tepla voda ovšem tece jenom v jedne a svetlo sviti ve dvou. Pak je tady kuchyne, spolecna jidelna a obyvaci pokoj. Pracku nemame, ale za rohem je pradelna. Za to mame jednu vymozenost v podobe uklizecky, která nas navstevuje jednou tydne.

Dům se nachazi jizne od centra. Jak daleko je na okraj města zatím netusim, jednou jsem si myslela, ze ho vidim, a pak jsem se ztratila.

S ostatnima praktikantama v kavarne

Romantika na lavicce...:)

Spanelstina

Ahoj, tak zase vsechny zdravim z Podpopocatepetli, tentokrat se vam hodlam sverit s tim, jak bojuji s mistni mluvou, kterou je, jak jiste vsichni vite, spanelstina.

Po nekolika zacatcich a koncich s ucenim se spanelstiny jsem se rozhodla, ze není jiné cesty nez do toho skocit rovnyma nohama a proto jsem se rozhadla odjet prave do Mexika. Posledni pulrok jsem s tim definitivne sekla. S priblizujicim se datem odjezdu jsem se ovsem vzpamatovala a zacala jsem drtit jak na bakuli. Abych se nenudila v letadle, nechala jsem si spoustu materialu na posledni chvili. Let jsem vsak stravila uplne jinym zpusobem, jak uz jsem zminovala vyse. Pripravena nepripravena jsem tedy vyrazila do mexickych ulic. Prvni dny jsem jen tak zvanila, co jsem potrebovala, to jsem rekla. Spise mam problem s rozumenim, ktere si clovek jako samouk domaci zas az tolik neprocvici. Vsichni Aiesekari kazdopadne mluvi anglicky, vzdy se tedy vse potrebne dozvim.

Nyni uz mam za sebou skoro tyden a zamyslim se tedy, zda u me doslo k nejakym pokrokum. Na zacatku jsem se samzrejme nachazela v pozici toho nejhorsiho, vsichni byli bud na Erasmu v Spanelsku nebo primo ze Spanelska. No, rekla jsem si, casu je dost, a v praci se pry mluvi jen spanelsky. Za to jsem moc rada, a dokonce mi ostatni rekli, ze tem, co nemluvi moc dobre, vsichni pomahaji, a ze je to v pohode. Ted jsem docetla druhou spanelskou knihu a koupila si dalsi. Take jsem zkonzultovala muj pokrok se svou novou kamaradkou Julii, a pochvalila me, ze urcite, preci jenom jde znat, kdyz se clovek nemusi zamyslet nad kazdym slovickem. I s rozumenim je to lepsi, lide tady nemluvi tak rychle.

Takze ted jen cekam, jak se to vyvrbi, za osm mesicu mi to do hlavy vlezt musí. Kazdopadne mam zitra prezentaci ve spanelstine o sve osobe pred sefama z PwC, tak mi vsichni drzte palce J

Zdravim!!

Univerzita

Pobocka AIESEC, která me ma na starosti, se nachazi na mistni soukrome univerzite LA SALLE. Navstevuje ji 11 000 studentu. Je to rozsahly komplex budov s 3 sportovnimi hristi, venkovnim bazenem a podzemnim parkovistem. Taky chci mit na nam. W. Churchilla palmu….:)

Ja okukujic me nove pracoviste a v Polance v parku (ctvrt)

První dojmy

Po dlouhych pripravach, poradne oslave a narocnem letu, ktery jsem zakoncila tremi hodinami na palubnim zachode, jsem cela dorazila na letiste Benito Juarez International v Mexico City. Let mel 1,5 zpozdeni, a to kupodivu ne kvuli prisnym kontrolam na Londynskem letisti Heathrow. Mela jsem zde pouze 30 minut na prestup a proto jsem rychle vystrelila z letadla z Vidne a pomalu jsem zacala brzdit pri pohledu na asi kilometrovou frontu lidi cekajicich na prohledani svych zavazadel. Jako spasa z nebe vsak prisel zamestnanec letiste, ktery se laskave vsech cestujicich ptal, zda neodletaji do jedne hodiny. Po vyzuti boticek při kontrole jsem tedy mohla dale utikat ke sve brane jiz jen s pouhou 10-ti minutovou rezervou. Pritom jsem si jen smutne povzdychla, ze se nemohu oddat lakadlum duty free obchodu, které tak lakaji k nakupum. K memu prekvapeni byl vsak let kvuli opravam opozden, a tak jsem byla rada, ze si mohu dat mezi obema lety pauzu a poradne protahnout koncetiny.

Na mexickem letisti jsem vysla uplne zelena, ale cekali na me jiz clenove mistni pobocky AIESEC. Ti me privezli do meho prvniho utociste s tim, ze bude party. Nacpala jsem se tedy v rychlosti alespon cernym uhlim, ktere jsem si bohuzel sebou na palubu nemohla vzit (steward mi podal po vyplneni palubniho hlaseni prasek proti bolesti, ten jsem vsak vzapeni zvratila).

O prvnim vikendu jsem tedy zacala pomalu poznavat mesto, ktere me velmi prijemne prekvapilo. Pri predstave 20 milionu lidi na jednom miste by jednomu zatrnulo – ale ctvrti ktere jsem doposavad navstivila, na me udelali velmi prijemny dojem. Male barevne domecky bez zadnych bytovek ci panelaku pusobi velmi klidne a sporadane. Vetsina silnic je v kvalitnim stavu a cista. Kazde rano me dokonce probude zametaijici popelar tlacici vozik plny plastovych tasek s odpadky. Nektere casti vsak bohuzel cistene nejsou a slumy se na okrajich mesta nachazeji tez.

Mestska doprava…

Hola todos,
vitam Vas vsechny na mem prvnim blogu - Marie in Mexico. Bude totiz cely pojednavat predevsim o zazitcich z meho osmimesicniho pobytu v Mexicu.
Vsechny Vas timto zvu, aby jste nevahali a pridali se do diskuze na konci kazdeho prispevku.
Tesim se Vase komntare,
Maren