Den 6.

Tentokrat jsme se vydali s jednou cestovni kancelari do tzv. Zabavneho pralesa, kde jisty guatemalsky politik provozuje ruzne atrakce pro turisty a areal ma hlidany vlastnimi vojaky. Sluzby byly velmi predrazene, zazitek prumerny.

Opravdove dobrodruzstvi ovsem pro nas zacalo v noci, kdyz jsme se rozhodli stravit noc v autobuse nazpet do Guatemala City. Auto cestovni agentury nas vyzvedlo v cas odjezdu autobusu, a samotny autobus vyjel o 45 minut pozdeji. Nase sedadla byla samozrejme obsazena, ridic vsak bez rozpaku cestujici – domaci, ne cizinci - presadil jinam. Toho jsme si vsimli uz drive, ze cizinec ma vesti pravo na sezeni v autobuse nez obycejny Guatemalec. Uvolnena sedadla ale nebyly zadna vyhra. Cislo 3,4, ackoli zcela oddelena od ridicovy kabiny prepazkou a dvermi, znamenala zadny spanek.

Ridic, podle mne silenec, delal cetne zastavky (express asi neznamena primy spoj), a pri kazde se rozletely dvere, rozvitila se vsechna svetla, a velmi hlasite vyzyval k vystupovani, pricemz do kolegy neustale vrazeli cestujici. Me se vicemene darilo spat, kdyz v tom dalsi zastavka, a ridic, tentokrat aniz by rozsvitil svetlo, krici: “Dal nejedu, ale zrovna jede kolem autobus, tak vam radim, aby jste si pospisili a prestoupili si!” Takze jsme si rychle sbalili batuzky a tesili se, ze peklo skonci.

Napadlo me pospisit si a zabrat volna mista. 2 posledni mista v zadu na petce. Rozvrzana sedadla, me operadlo melo rozbyta pera a nedalo se polozit. Na jednu cestujici zjevne autobus moc dobre nezapusobil, kdyz ji novy ridic vysvetlil: “Jo pani, tohle neni prvni trida”. Kamarad konecne usnul, a ja, ackoli uz jsem oka nezamourila, jsem byla rada, ze konecne nemrznu kvuli blby klimaticaci.